21. února 2009 v 23:14 | Anička
|
Tak tady je další dílek povídky...snad se vím bude líbit...přeju příjemné čtění...
Tohle Sara nečekala…myslela…ne, doufala, že to Grissom pochopí. Vždyť…se vlastně nic tak strašného nestalo. Tak proč to skončilo takhle. Chvíli tam ještě seděla a po tvářích jí stékaly hořké slzy, než si uvědomil, že na ní celá restaurace kouká. Zvedla se, vzala růži a odešla. Cestou přemýšlela, proč jí asi Grissom tu růži donesl. Když jí kupoval už věděl, že mu to zamlčela. Tak proč to divadlo, když přišel? Neměla sebemenší ponětí proč to bylo tak, jak to bylo. Ještě k tomu začalo pršet. Ale Saře bylo jedno, že zmokne. Šla dál a vůbec ten déšť nebrala v úvahu. Ani nevěděla, jak se dostala domů. Zamířila rovnou do ložnice. Hodila tašku na zem, padla na postel a rozbrečela se. Po kolikáté už dneska? A přitom tenhle den měl být krásný. Tenhle večer strávený s Gilem. Jenomže ten pitomec Eckli nemůže jednou držet pusu. Byla si vědoma toho, že za to může i ona a to bylo ještě horší. Sara dlouho brečela a nakonec jí pláč i kapky deště ukolébali k spánku. Pak uslyšela zvonek.Tipla by, že spala tak pět minut, ale ve skutečnosti to byly tři hodiny.
Za pár hodin jdu do práce, kdo to sakra zvoní, pomyslela si, ale vylezla z postele a šla otevřít. A tam, v dešti, stál úplně promočený Grissom, v ruce tentokrát ne jednu růži, ale celý puget růží. Evidentně nečekal, že by otevřela, protože se lekl. Chvíli tam stál a koukal na ní, jako kdyby jí nikdy neviděl a pak natáhl ruku s kyticí.
"Já…" Grissom nevěděl, jak začít. Sara chvíli počkala, jestli z něj něco vypadne.
"Co Gile? Co? Víš, tohle je tvůj největší (a jediný, pomyslela si Sara) problém. Když máš něco říct, něco…důležitého, tak najednou nevíš co. A ti, co čekají na tvá slova jsou pak zklamaní. Proč…proč prostě nemůžeš něco říct. Cokoliv. Prosím."
To prosím neřekla Sara nahlas. A Grissom, jako obvykle, nedokázal na její výzvu reagovat. Sara se na něj dívala se slzami v očích. Pak potřásla hlavou a zavřela za sebou dveře. Grissoma nechala stát venku i s tou kyticí. Opřela se o dveře, zhluboka dýchala a nechávala si slzy stékat po smutné tváři. Vlastně ani ne tak smutné, jako bezmocné. Ona přece Grissoma milovala. Moc ho milovala, jenomže se bála. Bála se, že až bude potřebovat, Grissom nebude schopný jí pomoct, poradit. Tahle jeho vlastnost byla jediná špatná, možná proto ale byla o to horší.
Grissom stál ještě pořád přede dveřmi. Pořád pršelo, ale on si toho nevšímal. Sara má pravdu. Neumí říct, co cítí. A nikdy neuměl. Když o tom tak přemýšlel, myslel, že to je jakási obrana. Jen jednou dal pořádně najevo své city a dotyčná toho využila. Od té doby se stáhl do sebe. Vytvořil si kolem sebe jakousi hradbu a nikoho do ní nepouštěl. Nechtěl znovu zažít to zklamání. Teď si ale uvědomil, že mu dělá potíže přes tu hradbu pustit i člověka, kterého miluje. Byl z toho zoufalý, all co měl dělat. Zbořit svou tak pracně postavenou obranu, kterou si budoval několik let, nebo je zbořit, aby dal prostor Saře, ale i možnému dalšímu zklamání. Jak tam tak stál, v dešti, před zavřenými dveřmi, za nimiž plakala žena, kterou miloval, rozhodl se. Najednou věděl, co chce. Vzal kytici a položil jí na práh Sařina bytu. Pak se otočil a odešel.
Sara se ráno probudila. Nemohla si vzpomenout, jak se ocitla v posteli. Chvíli se pokoušela vzpomenout si a pak to vzdala. Vylezla z postele a šla do koupenly. Když se podívala do zrcadla, zaklela. Vypadala příšerně. Oteklé oči, pod nimi kruhy, fleky na tváři. Opláchla si obličej studenou vodou a dala se na zkrášlování svého obličeje.
V tu dobu už seděl Grissom ve své pracovně. Kdykoliv nemohl spát, šel sem. Vždycky tady bylo něco, co potřebovalo dodělat a on alespoň na chvíli zapomněl na své starosti. Dneska zrovna dodělával hodnocení pro Eckliho- nudná práce, ale aspoň na chvíli unikl od těch myšlenek na včerejší noc. A ještě k tomu nejspíš nastydl- pořád kýchal a teklo mu z nosu. To mu scházelo, být nemocný. Nesnášel nemoci. Musel být doma a čekat, až se uzdraví.a zase si vzpomněl na Saru- taky nesnášela, když musela být doma. Měli toho hodně společného, ale…
"Neruším Grissome?" zeptal se Eckli medovým hlasem, prozrazujícím, že něco potřebuje.
Rušíš, řekl si v duchu Grissom. Nahlas řekl jen
"Ne, co bys potřeboval?" "No, určitě jsem ti už vyprávěl o mém dobrém příteli, Jeffu Whitingovi."Grissom se zamyslel…nikoho takového si nepamatoval.
"Jistě, že si vzpomínám. Je s ním něco v nepořádku?"
"No, i tak se to dá říct. Jeho manželka byla zavražděna. Tedy, vypadá to jako sebevražda, ale on si je jistý, že by to nikdy neudělala. Chtěl bych,abys to ty a jeden tvůj člověk prošetřil."
"Vážně? Myslel jsem, že na to chceš ty nejlepší lidi…proč to nevezmeš ty sám?" Grissom přesně věděl, jak se Eckliho zbavit. A taky ano. Usmál se a skromně pokrčil rameny.
"No, víš, není to tak jednoduché. V tom případu figurují brouci a na ty seš tady nejlepší ty. Takže pokud by ti to nevadilo, je to tvůj případ."
To by mi to teda vadilo, jak si to uhodl. "Jistě že by mi to nevadilo."
"Dobrá a koho si na to vezmeš. Já bych navrhoval Catherine."
"Catherine teď nemůže, má těžký případ a navíc, o broucích toho moc neví. Víš, vlastně jediný, kdo se mnou kdy řešil případy s brouky a komu jsem vše vysvětloval, byla Sara. Takže, pokud ti to nevadí…vlastně, co to říkám, chtěl si ty nejlepší a ona je tady po mě asi ta, co tomu aspoň z části rozumí." Řekl Grissom. Všiml si, že jakmile vyslovil Sařino jméno, Eckliho úsměv viditelně pohasl.
"No, dobrá. Když myslíš. Ale chci, aby si mi podával hlášení. "
"Jistě, jako vždycky." Řekl Grissom. Eckli už se měl k odchodu, když se zarazil.
"Jo a nezapomněl jsem říct, že poletíte do Kanady?" Grissom se málem udusil.
"Co…co prosím?"
"No, víš, ten přítel je z Toronta. Takže tam poletíte. Ale neboj se, všechno je zařízené. Letenky, ubytování, všechno. Jen si musíte sbalit a je to." Grissom na chvíli oněměl. Pak se vzpamatoval a zeptal se:
"Kdy odlétáme?" Eckli se podíval na hodinky.
"Za deset hodin." Řekl a odešel.Grissom seděl dlouho v šoku a pak si říkal, že by to asi měl říct Saře. Nejspíš nebude mít radost. Šel jí hledat. Seděla v zasedačce, stejně jako všichni ostatní. "Ahoj Grissome, jak se dneska máš?"Pozdravila ho Catherine.
"No, jsem celkem v šoku."
"Vážně? Jak to?"
"Letím do Toronta. Za deset hodin. A Sara letí se mnou." Všichni se na něj překvapeně podívali, Sara nejvíc.
"Ale, že by líbánky?" zavtipkoval Warrick.
"Ne, vražda. Tedy možná. Možná sebevražda. Jedná se o manželku nějakého Eckliho přítele. Jedu tam já a Sara, protože Eckli říkal, že v tom jejím případu figurují brouci."
"A proč tedy jedu já?" zeptala se Sara.
"Chtěl ty nejlepší a tys se mnou už nějaké případy s brouky vyšetřovala. Budu tvou pomoc potřebovat." Sara se na něj chvíli dívala a snažila se za těmi slovy najít ještě něco. Pak přikývla. "Perfektně. Zatím to tady máš na starost ty, Catherine. Vy všichni…" přejel pohledem po třech mužích, kteří se ovšem občas chovali jako malé děti, "Budete Catherine poslouchat na slovo." "Jistě, šéfe." Ozvalo se sborově.
Jako malý, napadlo Grissoma.
"Dobrá. Saro, asi by sis měla jít sbalit. Odlétáme za deset hodin."
"To je rychlost."
Řekla jen Sara, zvedla se a šla. Grissom se za ní díval, dokud mu nezmizela z dohledu. Příštích pár dní bude hodně zajímavých, pomyslel si a odešel také, připravit se také.
to se nám to moc pěkně rozjíždí :) a dají se v tom Torontu dohromady, že ano? a ještě jeden rejpavej dotaz: když Gil nechal Saře ten pugét na prahu, našla ho vůbec? jsem nemožná, já vím :))) a nádherný design :) ta zelená je vážně moc pěkná, miluju zelenou :) teda barvu!