15. února 2009 v 21:44 | Anička
|
Tak tady je další dílek povídky...snad se vám bude líbit...přeju nerušené čtení...
Celou cestu v autě si Sara připravovala jakousi řeč, prostě přemýšlela nad tím, co řekne Grissomovi o tom únosu. Nejspíš bude naštvaný, ale co může dělat. Něříct mu to by bylo ještě horší. Vždy, když něco vymyslela, tak to po dlouhém přemýšlení zavrhla. A začal znova od začátku. Konečně jí napadlo něco ucházejícího, to už ale dorazila k nemocnici, takže to naštěstí neměla čas změnit.
Když vešla, Grissom spal. Potichu si sedla na židli a zadívala se na něj. Ráda ho v práci pozovala. Člověk by si asi řekl, co může ona, mladá žena, vidět na tom postařím šedivějícím podivínovi. Věděla, že by si tohle lidé mysleli, ale bylo jí to jedno. Gil se jí líbil. Měl...měl v sobě kouzlo, takové, ketré u nikoho jiného zatím neviděla.
To, co jí na něm fascinovalo, byly jeho oči. Grissom měl podle ní nádherné oči. Byly studánkově modré. Když byl grissom něčím uchvácn, nebo když se pro něco nadchnul, měl v nich takové malé jiskřičky. Možná si to jenom namlouvala, ale zdálo se jí, že poslední dobou je tam vidí i když je s ní. Ale možná je jen chtěla vidět.
Sar si také všimla, že Grissom má kolem očí dvě vrásky. Ty se prohlubovaly, když se smál. Milovala ty vrásky. A milovala, když se Grissom smál. Jeho ústa nebyla velká, ale když se smál, celý jeho obličej jako by se rozzářil. Byla to krása.
Z myšlenek Saru vytrhl až Grissom. Probudil se a podíval se na ní.
"Ahoj Saro."
"Ahoj Gile." usmála se Sara.Pak mu začala vyprávět, co se stalo po dobu jeho nepřítomnosti na kriminálce.
Když o dvě hodiny později odcházela, byla o hodně informací lehčí, nesla si ssebou jednu velkou výčitku.
Chystala se ilovi říct, co se stalo, ale on jí přerušil. Poznal, že není v pořádku a zeptal se, jestli se něco nestalo.
A ona...prostě mu to najednou neodkázala říct. Zalhala a řekla, že je všechno v pořádku, že je jen unavená. Tak jí Grissom poslal domů, pořádně se vyspat. A Sara šla.
Celou cestu přemýšlela, kde se stala chyba.Proč to nebyla schopná Grisomovi říct. Potřebovala se někomu vypovídat a někdo jí napadl.
Přijela ke známému domu a vystoupila. Šla ke dveřím, zazvonila a čekala.
Až teď si uvědomila, jestli náhodou nejde pozdě, to už se ale otevřeli dveře.
Nick nevypadal, že by spal, takže si Sara oddechla.
"Ahoj Nicku. Víš ...já...potřebovala bych si s někým promluvit a..."
"Jasně, chápu. Pojď dál." usmál se Nick a pustil jí dovnitř.
"Děkuju. Víš, já...byla jsem v nemocnici, u Gila."
"Jo, to vím. jestli chceš, tak si sedni." nabídl jí Nick, když došli k němu do obýváku.
"Jo, děkuju."
"Tak spusť."
"No...byla jsem teda za Grissomem a chtěla jsem mu říct, že...co se nám stalo, protože jsem myslela, že když to nebude vědět a pak to zjistí, tak bude naštvaný a...já...prostě nechci aby na mě...na nás byl naštvaný. No a už jsem se k tomu skoro dostala, když se mě najednou zeptal, jestli je všechno v pořádku. A...já jsem mu to najednou nekokázala říct. Já vím, je to hloupost, ale já...vůbec nevím, proč jsem to nedokázala. Proč?" Po tom posledním slově se na Nicka podívala, jako kdyby u něj hledala odpověď.
"Já...já nevím. Možná..prostě ještě nejsi připravená to někomu říct. Víš...pamatuješ, když mě unesli?"
"Jistě. To se s tím samozřejmě nedá srovnávat..."
"O to nejde. Nejde o to, jestli to bylo horší, nebo ne.Jde oto, že si byla v ohrožení života a když se člověk ocitne v takový situaci, tak pro něj potom není lehké o tom mluvit. Věř mi...trvalo mi to dva měsíce, než jsem si o tom s někým mohl promluvit a ten někdo navíc byla psycholožka. Člověk se na to snaží zapomenout, proto o tom nemůže mluvit. Nedělej si s tím hlavu. Řekneme to Grissomovi později. On to určitě pochopí."
"Myslíš?" Sara o tom trochu pochybovala.
"Jsem si tím jistý."Nick se na Saru povzbudivě usmál.
"A teď, pokud nespěcháš domů, tě zvu na večeři. Co ty na to?"
"Já bych šla opravu ráda, jenomže jsem strašně unavená. Ještě jsem nebyla doma, od...té doby, co jsme byli pryč a..."
"Jasně, chápu. Nemusíš mi nic vysvětlovat. Půjdeme někdy jindy."
"Jo, půjdeme. Určitě." Sara vstala a nick také, aby jí mohl vyprovodit.
"Tak ahoj. A děkuju moc."
"Za co?"
"Za všechno."usmála se Sara a Nick také. Obajala ho a šla. Cestou k autu si uvědomila, že to je v poslední době už druhý muž, kterému slíbila večeři. A nemohla si pomoct, nad tímto zjištěním se musela pousmát.
Za dva týdny
Sara seděla v restauraci a čekala na Gila. Už měl spoždění, což Saru překvapovalo. Co pamatovala, byl vždycky dochvilný. Uklidňovala se, že se asi jen zdržel v práci.Všichni toho měli hodně. Řešili čtyři případy v šesti lidech. Když šel někdo domů na konci pracovní doby, byl to zázrak. Sara si proto radši na dnešek vzala volno.Gila konečněně pustili z nemocnice a šli spolu na tu slíbenou večeři.
Tedy měli jít. Grissom pořád nešel a sar byla čím dál nervóznější. Konečně se objevil ve dveřích. Rozhlédl se a když uvidel Saru, zamířil k ní.
"Ahoj. Promiň mi to zdržení, potkal jsem Eckliho..."Dál nemusel Grissom nic říkat. Oba dvy si dovedli představit, co to znamená, potkat na chodbě Eckliho.
"Promiň. A tady jako omluva..."Až te´d si Sara všimla, že Grissom drží jednu ruku za zády. Teď jí natáhl a držel v ní růži. Krásnou rudou růži.
Sara byla v šoku. Pak se vzpamatovala.
"Děkuju."
Sara se na něj usmála aon na ní. Ale tak nějak...strojeně. Nepřirozeně.
"Děje se něco? Něco s Ecklim?"
"No víš...vlastně ano. Eckli si mě odchytl a začl svou obvyklou přednášku na téma blaho laboratoře. A mezi všemi těmi nudnými řečmi jsem slyšel jednu zajímavou informaci."
Sara neměla ponětí, o čem to Grissom mluví, tak jen mlčela.
"Říkal něco o tom, že to, že dva moje lidi před dvěma týdny někdo unesl, neznamená, že si můžou brát volno jak si zachtějí. Vůbec jsem nevěděl, o čem to mluví a připadal jsem si poměrně hloupě, když jsem ho na to musel ptát. Chtěl bych jenom vědět, proč si mi nic neřekla. Ty nebo Nick."
Sara strnule seděla a koukal na Gila. Ty jiskřičky v jeho očích byly pryč.Nevěděla, co mu má říct. Nechtěla mu to zatajit, jen na to nějak zapomněla.
"Gile, já...chtěla jsem ti to říct, když jsem za tebou byla ten den v nemocnici.Ale nedokázala jsem to."
"Nedokázala. Jak nedokázala? Stačilo to prostě jenom říct..."
"A co říct? Co jsem měla říct? Jo a mimochodem Gile, dneska mě a Nicka unesli nějací psychopati, ale už je to v pohodě. Tohle? Tohle jsem ti měla říct?" Sařa byla naštvaná.
"Já nevím co. Ale stačilo by cokoliv. Nebo...mi nevěříš? Nebo...co?"
Saře se pomalu draly slzy do očí.
"Gile, prosím, snaž se mě pochopit..."
"Pochopit? Ale co? Co mám chápat? Že si mi to nechtěla říct.Já...myslel jsem, že ti můžu říct všechno. A taky jsem řekl. A naoplátku jsem čekal, že ty zase řekneš všechno mě. Nebo alespoň věco, které bych měl vědět. Když už ne jako...jako...přítel, tak aspoň jako tvůj nadřízený."
Grissom začal zvedat hlas. To bylo vůbec poprvé, co se na saru skoro rozkřičel. Lidi u sousedních stolů se po nm pohoršeně otáčeli.
"Gile, já..."
"Tohle...tohle nemá cenu." řekl Grissom, vstal a šel. Nechal tam Saru sedět. Samotnou, s růží kterou jí dal a se slzou, která jí stékala po tváři.
o jéééé
to nevypadá dobře... je to překrásně napsané, a s tim o očích Gila Grissoma můžu jen souhlasit, pro ty bych snad i vraždila... :)
no a co se toho konce týče... je to blbý, ale že by až tak zuřil? no snad se co nejdřív umoudří a nějak si to vyříkají