2. března 2009 v 22:14 | Anička
|
Tak tady je další dílek povídky...omlouvám se, že tak pozdě, ale nestíhám...tak snad se vám bude líbit...
Sara přijela domů a hned se dala do balení. Dlouho přemýšlela, co si ssebou všechno má vzít. V tuhle dobu bude v Torontu nejspíš sníh. Sara si radši sbalila trochu víc věcí, kdyby náhodou. Když dobalila, sedla si a koukla se na hodinky. jetšě dvě hodiny. Co bude dělat? Možná by si mohla ještě jednou překontrolovat, jestli má vše, co potřebuje. Zvedla se, když jí zrak padl na stůl. Vlastně ne na stůl, ale na vázu, co na něm stála. Ve váze byla kytice rudých růží. Těch růží, co jí přinesl Grissom. Těch růží, co mu je málem omlátila o hlavu. Když přišel, měla chuť to udělat. Ale teď si uvědomila, že na něj byla možná zbytečně tak zlá. Vždyť on se jí přišel omluvit. Donesl jí kytku a snažil se nějak odčinit ten výbuch v restauraci. A ona? Ona mu ještě vynadala. Kdyby nebyla tak tvrdohlavá, mohlo to teď být jiné. Kdyby mu dala šanci, možná by se teď nemusela obávat té cesty. Sara si povzdechla a sedla si ke stolu. Vyndala jednu růži a prohlížela si jí. Ani nevěděla proč. Jako kdyby na ní hledala řešení. Pak jako by si uvědomila, co dělaá, růži zase vrátila a šla si naposled zkontrolovat, jestli má všechno.
Grissom také balil. Nebo se o to alespoň pokoušel. Nesnášel balení. Nebavilo ho to a stejně si nikdy nevzal to, co potřeboval.tentokrát mu to bylo jedno.prostě bral věci a skládal je do tašky. Přitom přemýšlel. Ne o oblečení, ale o Saře. Předtím si myslel, že je to dobrý nápad, jet se Sarou. Že bude dost času a soukromí na to promluvit si. Ale teď už o tom trochu pochyboval. Opět si vzpomněl na tu nepovedenou návštěvu u Sary. Na chvíli nechal balení a sedl si na postel. Rukama si podepřel hlavu a zamyslel se. Proč to vždycky takhle pokazí? Proč prostě něco neřekl. Kdyby byl trochu odvážnější, mohlo to teď také být jiné. Ale jak řekla Sara, on je neschopný vyjádřit, co cítí. Grissom Saru miloval a nechtěl o ní přijít. Bylo mu jasné, že pro to bude muset pár věcí udělat a rozhodl se, že se s ní stůj co stůj v Torontu usmíří. Pak vstal a s novým elánem začal znovu balit. Když byl čas vyrazit, napadlo Grissoma, že by mohl zavolat Saře, jestli nechce odvést na letiště. A tak vzal telefon a zavolal. Sara zrovna hledala telefon, když jí začal zvonit.Ať mi volá kdokoliv, děkuju. Pomyslela si, protože podle zvuku ho našla pod taškou.
"Sidleová, prosím."
"Ahoj Saro. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli nechceš odvést na letiště. Víš, že bys tam nemusela nechávat auto."
"To by od tebe bylo hezké, Nicku. Tak jo, můžeš tu být tak za dvacet minut?"
"Jasně. Tak zatím."
Tůtůtů…ozvalo se. Sara měla obsazeno. Grissoma jeho odvaha opustila a dál to nezkoušel. Pak se podíval na hodinky a řekl si, že by možná měl už jet. Naskládal věci do auta a vyjel.
Asi ve stejnou chvíli zazvonil Nick u Sařiných dveří. Sara mu otevřela dveře téměř okamžitě.
"A, už seš tady. Hned jdu."
"Nepospíchej, máme čas." Zasmál se, když uviděl, jak Sara běhá z pokoje do pokoje všechno kontroluje. Nick jí chvíli pozoroval a když už to vypadalo, že by měli jít, lehce jí to naznačil.
"Ehm, Saro, myslím, že už tady je všechno v pořádku, už bychom asi měli jít." Sara se zhluboka nadechla, ještě si to tam prohlédla a šla. Cestou si povídali, Sara slíbila Nickovi, že mu v Torontu něco koupí a on jí za to slíbil, že kdyby šel náhodou kolem, tak jí zkontroluje byt.
Grissom čekal na letišti už pět minut a sary auto pořád ještě neviděl. Zato ale uviděl Nickovo auto. co tady ale Nick dělá? Odpovědi se mu dostalo za okamžik. Z jeho auta vystoupila Sara. Nick jí pomohl vyndat tašky z kufru a než odjel, políbil Saru na tvář. Při tom pohledu píchlo Grissoma u srdce. Už před časem si všiml, jak velcí jsou sara a Nick kamarádi. Pořád ale tak nějak doufal, že jen kamarádi. Teď si ale nebyl úplně jist.
Sara se s Nickem rozloučila , zamávala mu a počkal až odjede. Pak se otočila a rozhlédla se, jestli tam Grissom už je. Uviděla ho. Díval se přímo na ní. Lehce se pousmála a vykročila k němu. Pozdravili se , sedli si a čekali, až jim oznámí, že můžou nastoupit do letadla. Čekali a mlčeli. Ani jeden z nich nevěděl, co říct. Konečně je vyzvali, aby nastoupili. Než si v letadle sedli, zeptal se Grissom Sary, jestli chce sedět u okna. Chvíli přemýšlela a pak odpověděla.
"Radši ne. Víš, já…když sedím u okna a někdo sedí vedle mě, bojím se, že…by mi tak nějak překážel, kdyby potřebovala utéct. Prostě…se bezpečněji cítím, když sedím do uličky." Grissom přikývl a sedl si k oknu. Pak, když se usadila i Sara, se na ní podíval.
"Bojíš se létat?"
"Proč myslíš?"
"Nevím. Asi kvůli tomu, co si mi teď řekla. Pochopil jsem z toho, že při každém let počítáš s tím, že by se mohlo něco stát a tak chceš mít volnou cestu." Sara na něj užasle hleděla. Pak se trochu začervenala a sklopila zrak.
"Ano, bojím se létat. Kdysi se mi zdály sny, vlastně sen, že se mnou spadlo letadlo. Vždycky to bylo stejné. Padala, když dopadlo, rozlomilo se. Mě se nic nestalo, ale nemohla jsem rozepnout pás a dívala jsem se, jak kolem mě lidé umírají. Umřeli všichni. Jen já jsem tam seděla a …nic jsem neudělala. A tohle se mi zdálo asi půl roku, skoro každý den. Pak jsem si řekla, že takhle to dál nejde a šla jsem za psycholožkou. Od té doby se mi ten sen už nezdál ani jednou. Ale objevil se strach z létání."
"No jo, každý má z něčeho strach."
"Ty určitě ne."koukla se na něj vyzývavě Sara.
"Ale ano. Já taky."
"Jo? A čehopak se bojíš?" Grissom se na ní podíval a zavrtěl hlavou.
"Ale no tak. Já jsem ti to taky řekla. Teď si na řadě ty."
"Tak dobrá. Bojím se plout na lodi."
"Vážně?"
"Ano. Ale proč, to nevím. Prostě to tak je." Grissom se podíval na Saru a ona se na něj usmála. Pak se z reproduktorů ozvalo.
"Prosím, zapněte si pásy, budeme odlétat."
Grissom měl ten svůj už zapnutý a teď sledoval Saru, jak zápasí se svým. Klepaly se jí ruce. Evidentně byla hodně nervózní. Grissom jí chytil ruce, dal jí je na stranu a pás jí zapnul.
"Děkuju. Já vím, jsem nemožná, ale já…"
"To je v pořádku." Skočil jí do řeči Gill. "Jestli chceš, chyť se mě." Sara se na něj vděčně podívala a stiskla mu ruku. Pak zavřela oči a zhluboka oddychovala. Konečně se vznesli. Sara už na to byla lépe. Jako by spolu s pevnou zemí pod nohama zůstaly i zábrany, kvůli kterým na letišti mlčeli. Celý let si povídali. Ale ne o práci, ale o sobě. Jako kdyby včerejší noc ani nebyla. Ale oba dva si jí pamatovali. Přesto se o ní v letadle ani jeden nezmínil. Tohle můžou vyřešit, až budou v bezpečí na zemi. Až budou mít kam utéct. Let ubíhal rychle pak se znovu ozval hlas z reproduktorů. "Prosím připoutejte se, budeme přistávat." Gil se ani nenadál a Sara už zase držela jeho ruku. Jen se na něj omluvně podívala a pak opět zavřela oči. Konečně přistáli. Sara s Gilem vystoupili z letadla a oba se kolem sebe okouzleně rozhlíželi.
"Takže tohle je Toronto."
Vydechla Sara a po očku sledovala Gila, jak se ohromeně dívá na to, od sněhu úplně bílé, město.
jéééé, to je krásný!
hlavně, že tu kytku od Grisse nezahodila... Nick je fakt kamarád... a vůbec je to celý krásný!