close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Odpuštění...

11. června 2009 v 16:44 | Anička |  Co na to říkám já...
Tak a je tady moje soutěžní dílko do VLS u Týnky...doufám, že se vám bude líbit, upřímně, já z něj mám trochu rozporuplné pocity...


Odpuštění

Seděla jsem v křesle a četla si knihu. Byl pátek odpoledne a já jsem byla ráda, že už jsem doma z práce. Tenhle týden byl obzvlášť namáhavý. Všechny ty resty a ještě ta věc s propuštěním…no, hlavně že už mám klid. Občas jsme vzhlédla a podívala se na Arnolda. Arnold, můj pes, mazlíček, moje vzpomínka, to jediné společné, co mi po něm zbylo. A opět, jako vždy, když jsem se na Arniho podívala, mne zaplavil příval myšlenek, vzpomínek, výčitek a lítosti. Už je to rok a já to pořád nepochopila. Rok, ten nekonečně dlouhý rok co jsem sama. A přitom jsem myslela, že všechno bude krásné. Měla jsem pohodlný, spokojený život.
A pak se mi rozsypal jako domeček z karet. Ještě teď si pamatuji všechny události tohoto dne. Všechny detaily, všechno co jsem dělal. Ještě se mi nepodařilo vymazat tenhle den z paměti. A nevím, jestli se mi to vůbec někdy povede…
Opět jsem se vrátila ke knížce, protože už jsem se dál nechtěla litovat. Co se stalo, stalo se a já s tím stejně nic neudělám.
Už jsem si četla skoro tři hodiny a knížka mne naprosto vtáhla do děje, takže když jsem uslyšela zvonek, lekla jsem se tak, že mi kniha spadla na zem. Chvíli jsem ještě zhluboka dýchala a dostávala se z šoku, pak jsem zvedla knihu a šla otevřít. Do kukátka jsem nekoukala a později, když jsme si na tuto chvíli vzpomněla, jsem byla ráda, že jsem to neudělala. Bůh ví, jestli bych otevřela.
Takže jsem sáhla po klice a rychle otevřela dveře a ve vteřině jsem byla ještě ve větším šoku, než předtím. Za dveřmi stál totiž on.
Ten, kterého jsem milovala. S kým jsem chtěla strávit celý svůj život. Ten, jež mě opustil a já ani nevěděla proč. Ten teď stál před mými dveřmi.
Chvíli jsem tam jen tak stála a zírala na něj. Zrychlil se mi tep, skoro jsem se začala dusit. Přemýšlela jsem, jestli nemám halucinace. Tato domněnka mě ale v příštím okamžiku opustila, neboť jsme si padli do náruče. V tuto chvíli jsem byla plná všech možných pocitů, takže jsem si ani nevzpomněla na všechny ty výčitky co jsem si tak dlouho připravovala pro případ, že by se stalo přesně to, co teď- že bych ho znovu uviděla.
Všechny ty hrozné věty se vypařily a zůstaly jen ty pocity.
Když jsem tak stála v jeho náručí, znovu, už asi po statisícé, jsem se přenesla do toho dne, kdy můj život udělal otočku o 180 stupňů.
Přišla jsem domů z práce. Hodila jsem klíče na stůl a pozdravila se s Arnoldem, našim novým psem. Pak jsem nahlas pozdravila v domnění, že je doma. Když se neozval, šla jsem se po něm, pořád ještě usměvavá, podívat. V kuchyni nebyl, ani v ložnici a dokonce ani v koupelně. To je divné, pomyslela jsem si. Už by měl být doma. Znovu jsem zavolala, ale opět žádná odezva. Přesto jsem nepanikařila- asi prostě zůstal v práci déle. A pak jsem na stole spatřila obálku. Sněhově bílou obálku, na kterou bylo úhledně napsáno moje jméno. Rychle jsem jí otevřela a vyndala jeden, napůl složený list papíru a začala jsem číst. Po prvním řádku mi zmizel úsměv z tváře, po třetím mi vběhly slzy do očí a když jsem celý dopis dočetla, brečela jsem tak jako ještě nikdy v životě. Svezla jsem se na židli a brečela. Jen brečela. Pak jsem vstala, lehla si do postele a usnula.spala jsem celý den. Kdyžk jsem se probudila, doufala jsem, že to byl jen zlý sen. Ale nebyl. Ještě dlouho potom jsem měla problémy soustředit se, protože jsem neustále přemýšlela. Nad dopisem, natím, co jsem udělala špatně, nad tím, proč se alespoň nerozloučil osobně.
Tyhle otázky jsem měla v hlavně i teď. Respektive předtím, než mě objal. Protože teď, v jeho náručí, jsem myslela jen na to, jak jsem šťastná. Na chvíli se ode mne odtáhl. Podíval se mi do očí a chtěl něco říct, ale já jsem mu rychle položila prst na ústa.
" Nic neříkej. Já už jsem ti odpustila."
Pak jsem ho, po jednom dlouhém roce, opět políbila.
Odpustit je těžké. Máme pocit, že jsme ztratili svou úctu. Ale stojí to za to, když si uvědomíme, že bez odpuštění bychom mohli ztratit mnohem, mnohem více.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elkaelka Elkaelka | Web | 11. června 2009 v 17:46 | Reagovat

krásný, pravdivý, dokonalý, nepřehnaný, ze života..
tohle je asik moje charakteristika :D
fakt úplně krááásný :)

2 IONEL(Tvoje SB) IONEL(Tvoje SB) | Web | 11. června 2009 v 20:40 | Reagovat

Wow nádherný..užasně napsaný..prostě fakt drsný..a opravdu pravdivý.

3 Cathy your SB Cathy your SB | E-mail | Web | 12. června 2009 v 16:51 | Reagovat

Myslim ze uz neni co dodat :D
Vsetko bolo povedane ... :D Takže ja už len ze je to fakt krasne :D

4 Majka#eSBé :) Majka#eSBé :) | Web | 12. června 2009 v 21:30 | Reagovat

krásný a nádherně napsanáy :) fak super

5 Chicago ► WaT SB ◄ Chicago ► WaT SB ◄ | Web | 14. června 2009 v 10:47 | Reagovat

Wow, to byla fakt krásný. ;)

6 Yves Yves | Web | 14. června 2009 v 20:25 | Reagovat

Naprosto dokonalé :) Určo nevypadneš, tomu věřim... xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama